Auto (zapomenutá povídka)

Auto

Jela jeho autem. Jeho milovaným autem. Dokud ještě žil, musela stále dávat pozor, aby náhodou dvířky nebouchla víc, než bylo zapotřebí, aby se karoserie špatně nedotkla, nebo nedej bože, že by jeho autíčko něčím ušpinila.To by si mohla zkusit, ublížit jeho miláčkovi. Hýčkal ho jako miminko. Koupil ho coby vrak, celý ho opravil, dal výkonnější motor, kdepak by si mohla myslet, že by ji pustil za volant. Ale teď, tři roky po jeho smrti, vychutnávala požitkářsky každé bouchnutí dveří, každý nový škrábanec, každé ťuknutí. S jakou chutí se o jeho miláčka nestarala. Stále čekala, kdy ho její nepéče a neúdržba poznamená natolik, že odmítne poslušnost. Mělo výdrž. Již třetí rok do něj pouze čepovala benzín a víc nic. Kdyby ho její bratři čas od času nepřestříkali hadicí, asi by se ke dvířkám musela prosekávat nánosem špíny. A kdyby je občas nezahlédla motat se kolem, ani by nezaregistrovala, že má jiný dezén a napumpovaná kola, vyměněný olej a dolitou vodu. Jak jen to auto nenáviděla! Nejraději by ho shodila ze skály, ale to se stále nemělo k tomu, aby si postavilo hlavu a přestalo poslouchat. Jak strašně si přála, aby někde, třeba uprostřed křižovatky, zaškytalo, zavzdychalo a už se nerozjelo. Ale kdepak, ani náhodou, mělo výdrž. Nenáviděla to auto stejně jako jeho majitele. Miloval tu plechovou krabici snad víc než ji. Určitě mnohem víc! Ikdyž..... I ji velice miloval. Kdysi.

Tenkrát, když se poznali, byla to závrať, omámení a hned svatba. Ona pospíchala z domu a on nebyl proti. Bylo jí osmnáct a stěhovala se přes půl republiky. Dostali byt. Našla si dobrou práci. Začala dálkově studovat. Milovali se. Až jednou.... Přišel domů až kolem půlnoci, na dálku čpěl kouřem, potem, záchody a pivem říznutým rumem. Zbil ji. Surově, bolestivě, jak nepříčetný šílenec. Plakala a mlčela. Jednou, jednou se to dá vydržet. Zvlášť, když pak přišlo jeho vystřízlivění s pokáním a něžným milováním. Jenže nebylo to jen jednou. Přišlo podruhé, potřetí, čím dál častěji, čím dál surověji. Bála se ho, ale nedokázala od něj odejít. Vyhrožoval, že ji zabije, a stejně neměla kam jít. Její matka jí po svatbě řekla: "Teď jsi se vdala, máš muže, tam je tvůj domov, sem už nepatříš. Můžeš přijít se svým mužem na návštěvu, ale nic víc." Vlastně ani nic jiného nečekala. Matka byla ráda, že se jí zbavila, a ona tak ztratila domov, místo kam se vracíme, když je nám nejhůř a kde najdeme někoho, komu se můžeme vyplakat. Navštěvovala matku a bratry, dle příkazu, vždy jen se svým mužem, třikrát do roka, pravidelně na jejich narozeniny. Sama se za celých deset let manželství nedočkala jediné matčiny návštěvy. Ale nyní bylo všechno jinak, jezdila přes půl republiky každý týden , v pátek tam, v neděli zpět.

Zabočila do poslední zatáčky a zastavila před vraty velkého rodinného domu, vily Aleny, s rozlehlou zahradou.

"Ahoj maminko," pozdravila padesátiletou ženu na cestičce uprostřed trávníku, celou vahou těla opřenou o švédskou hůl, při chůzi těžce dopadající na pravou nohu, důsledek mozkové mrtvice.

"Nazdar," procedila mezi zuby žena, která svou prvorozenou dceru nikdy nemilovala, jenže, bohužel, teď byla odkázána na její pomoc.

Zatím otevřela vrata a vjela autem do dvora.

"Dneska sis nějak pospíšila," pokračovala matka arogantním tónem, když dcera opět vystoupila z vozu. "A co to máš na sobě? Vypadáš jak můra!"

Ta, které se to týkalo, si toho nevšímala. Bylo za pět minut pět, minule přijela přesně pět minut po páté a na uvítanou si hned vyslechla proslov o tom, že nechává svou nebohou nemocnou matku čekat a že nevděk světem vládne. Věděla, že se své matce nikdy nezavděčí, i kdyby se stavěla na hlavu.

"Zase jsi přijela sama?! Kdy už si konečně narazíš nějakého chlapa?" vykřikovala matka a chtěla zahrozit holí, avšak místo toho se jen zapotácela a tak upustila od svého původního záměru, znova se opřela a nenávistně pozorovala dceru, jak mlčky vchází do domu.

Tohle už také znala. Ono se řekne narazit si chlapa....! Nebylo jich málo, kteří by se s ní rádi vyspali, vesměs její kolegové, nadřízení, podřízení, ale co z toho? Přijít, svléknout se, zacvičit si, obléknout se a zase jít? Byla by ještě víc opuštěná než je.

Převlékla se, napustila si kbelík teplé vody, přidala sapon, z oken v patře sundala záclony a namočila je do vany. Její víkendová směna mohla začít.

Matka už nestála na chodníku, seděla na lavičce, občas pozdravila ty, kteří prošli kolem plotu a jinak zarytě nepřátelským okem sledovala dceru v oknech domu, který jim zanechal první manžel, otec její dcery.

"Prosím tě, jak to zas vypadáš? Že si s těma vlasama něco neuděláš?" komentovala její zjev.

Zase neodpovídala. Kdyby jí raději poradila co? Už od narození byla beznadějně kudrnatá, kam se za ní hrabou ovce se svou vlnou. Nazrzlé prstýnky se jí točily kolem hlavy zcela nedisciplinovaně. Byly dvě možnosti: střih podle tvaru hlavy a vypadat jak tenisový míč, jen si pinknout, a nebo s nimi nedělat nic. Zvolila druhou variantu. Jednou za měsíc je zkrátila nad obočím a jednou za rok si nechala zkrátit délku. Už tak drobný a podlouhlý obličejík se jí v záplavě kadeří ztrácel, ale aspoň nevynikal její špičatý nos a pihatá pleť. Rozpuštěné je mívala málokdy, většinou je stáhla do gumičky a v zaměstnání je nosila stočené do uzle. Zdálo se jí, že nevypadá nejhůř, ale matce by se nezavděčila, i kdyby měla na hlavě zlaté rouno.

"A jak jsi hubená! Jako koza. Hrůza!" pokračovala matka. "To se ani těm chlapům nedivím, že tě nechtěj, vždyť by se o tebe uhodili."

Věděla, že je chorobně hubená, ale nebývala taková. Až posledních pár let. Ikdyž se lékaři snaží, cpou ji vitamíny horem dolem, předepisují výkrmné diety, zaznamenali jen jediný úspěch, přestala ubývat na váze. Zastavila se na 45 kilogramech. Bylo to strašně málo, ale víc bylo nad její síly. Ládovala se od rána do večera, kávu nepila, přestala kouřit, dopřávala si sladkosti, vařila si několik chodů a často v noci vydrancovala ledničku. A přesto ani deko navíc. Nejdřív měli podezření na tasemnici, kolik prošla vyšetření, škoda mluvit, ale pak jen konstatovali "nervy" a bylo posekáno.

Kolem domu protlačila kočárek její spolužačka s vrnící ratolestí. Už třetí.

"Vidíš to?" vykřikla na ni matka do okna. "Vidělas to?"

"Ano maminko."

"No prosím. Tak Zuzana už má třetí a ty pořád nic. Brzy ti bude čtyřicet a nemáš ještě dítě."

Bylo jí jednatřicet.

"Aspoň to dítě, kdyby sis pořídila. Krucinál, co ty jsi vůbec zač?! Je to možný, že jsem něco takovýho porodila?! Ty snad nejsi ani moje krev?!" Bouchla matka holí o zem, moc nechybělo, aby se stromy zatřásly, vstala a odkulhala do domu.

Kolikrát už si tohle vyslechla. I to, že její otec byl lump a budižkničemu, protože matku opustil. Nemohl to s ní vydržet déle, jak dva roky, pak zdrhl jako uličník. Raději se zřekl i vlastního dítěte, než se s matkou znova setkat. Kolikrát si podobných výroků vyslechla po té, co se matka znova zamilovala. Omyl. Ne znova, ale jak ona tvrdila, poprvé a doopravdy. Přivedla si do vily Aleny muže a porodila mu dva syny. Tondu a Frantu, andílky nad něž nebylo. Naštěstí jejich otec byl rozumný muž, ačkoliv by se o tom dalo pochybovat, když se mohl oženit s její matkou, a z andílků vyrostli báječní kluci a bráchové. Nikdy tohoto muže nesměla oslovit táto, neboť její otec byl mizera, atd...., ani tykat mu nesměla, přesto byl jedinou duší, která byla ochotna kdykoliv ji vyslechnout, poradit i pomoci. Vlastně díky jemu se hodně do života naučila. Bohužel i on odešel brzy, narozdíl od jejího otce, tam odkud není návratu. Ztratila v něm spřízněnou duši. Její bratři, sic svému otci tolik podobní, neměli tak silný vliv na matku, jako on, a jí nastalo peklo. Pospíchala z domu. Vdala se. Samozřejmě, že toužila po dítěti. Nejdřív chtěla dostudovat, pak se chtěla zapracovat a pak.... Byla ve čtvrtém měsíci, když přišel opilý z hospody. Ležela v kaluži krve a nemohla se pohnout bolestí. Až sousedé, vyrazili dveře a zavolali sanitku, jako už tolikrát před tím. Už nikdy nebude moci mít děti.

"Nazdar ségra!" chytil jí ze zadu za nohy Franta, který se nezpozorován vrátil z práce.

Ulekla se a zřítila se mu do náruče. "Fuj. To jsou ale blbý fóry," ulevila si.

"Koukám, že řádíš," postavil ji na zem její o pět let mladší bratr.

"No jo, vždyť přes ně nebylo už vidět."

"Hele, co kdybych místo tebe dneska udělal večeři a šli bysme do letňáku?" navrhl Franta.

"Tak fajn, já sebou hodím," S radostí souhlasila. Vždy si se svými bratry rozuměla a měli se rádi možná víc, než jiní sourozenci, ač se matka všemožně snažila, aby to bylo úplně jinak, nebo právě proto.

Po chodníku k domu přicházel její druhý bratr Tonda, nejmladší, stále zasněný s hlavou ve vyšších sférách, povznesen nad všední starosti.

"Hej Tondo!" zavolal Frantík na bratra. "Nepůjdeš s náma večer do letňáku?"

Zastavil se, zvedl hlavu směrem, odkud slyšel hlas pak si svých dvou sourozenců v okně teprve všiml. Zamával na pozdrav. "Co hrajou?"

"Co já vím," pokrčil rameny starší bratr.

"Tak fajn, půjdu," souhlasil snílek a vešel do domu.

"Domluveni," konstatoval František. Vzal svou lehounkou starší sestru v pase a postavil ji zpět do okna. "Makej Marjánko, ať to zvládnem," a také odešel.

Usmála se. Marjánko, takhle hezky jí říkal jen on. Matka jí neřekla jinak než Marjo, Toník jí říkal Maruš a její zesnulý muž jí říkával Mařko a když ji bil Mařeno. Práce a tihle dva bratři, to bylo jediné, co jí na tom světě ještě těšilo a proč tu vlastně byla.

Ovšem matka jí to brzy připomněla. Věšela vyprané záclony, první patro vygruntované.

"K čemu ty vůbec jsi? Chlapa nemáš, dítě nemáš, vejráš furt jak sůva. Kdo se na tebe má koukat? Udělala bys líp, kdybys chcípla. Měla bych konečně klid,"

Nedávala si ovšem pozor, zaslechl ji do kuchyně Frantík a vykoukl oknem dřív než matka mohla pokračovat a dcera se ohradit. "Maminko prosím tě, jak můžeš něco takového vůbec říct. My máme Marjánku rádi a pak, kdo by nám uklidil, vypral a vyžehlil, když ty nemůžeš a my s Tondou to neumíme,"

Matka dobře věděla, že syn má pravdu a proto neopověděla a odešla do domu.

Zase tam zůstala sama se svými myšlenkami. Kolikrát to už slyšela, kolikrát na to už myslela. Tenkrát několik dní po smrti jejího muže.... Na ten otřesný okamžik nikdy nezapomene. Byl zase jednou střízlivý a tak ji posadil do svého miláčka a vyjeli si na výlet. Už kolikátý den lezli po skalách, šlapali lesními pěšinkami. Pak, na jedné vyhlídce, mimo zábradlí, trochu víc se naklonil. Uklouzl. Zachytila ho. Táhla ho zpátky, nohy jí podkluzovaly, klouzala za ním do té strašné propasti. Ne! Ona ne! S ním ne! Otevřela dlaň. Často v noci slýchává táhlý výkřik. Nikdo je neviděl, byla to nehoda. Jen ona věděla. Šla spát a nechala zapnutý hořák. Bylo bez něj, ačkoliv ho tolik nenáviděla, prázdno a pusto. Probrala se v nemocnici, prý sousedé ucítili plyn. Pak zase jednou, když si při víkendu vyslechla všechny matčiny výtky, vzala v koupelně ze skříňky žiletku. Kde vzala sílu udělat dvakrát šmik? Ani neví. Náhoda způsobila, že jí v tu chvíli praskla hadice od pračky. Objevili ji sousedé, když jim začala kapat ze stropu voda. Tentokrát už svého psychiatra neukecala, nějaký čas si musela pobýt v blázinci. Občas si připadala jako Popelka, kterou ochraňuje nějaký andělíček strážníček, s tím rozdílem, že macecha byla její vlastní matka. Od té doby si potrpěla na dlouhé rukávy s manžetami, v létě široké náramky a hodinky, které nesundávala.

Po večeři si oblékla džíny, halenku, přes ramena přehodila pletenou vestu a vydala se s bratry do letního kina. Matka nezapomněla podotknout, že se zase vymaškařila, jako kdyby jí bylo dvacet, ještě že se jí bratři zastali.

Před kinem postával hlouček lidí, většinou samá omladina, kterou neznala, pak několik v jejím věku, vesměs spolužáci a jen hrstka starších manželských párů. K oběma bratrům se hned hlásily dvě půvabné dívky a na ni už zdálky někdo volal. Václav. Její první láska. Jenže se nechtěl ženit a ona toužila zmizet matce z očí. Chtěl nejdříve vystudovat, teď z něj byl doktor, internista, a stále svobodný. Mnoho dívek i žen z města a okolí na něj mělo políčeno. To by byla partie, ale ne pro ni. Ona byla mrzák na duši i na těle, a to byl vlastně jediný a pravý důvod, proč stále žila sama.

"Ahoj," smál se na ni svým dokonalým chrupem a mrkal přes skla brýlí.

"Ahoj," také se usmála.

"Čau kluci," pozdravil oba bratry, kteří mu pozdrav opětovali.

Pak se obrátil pouze k ní. "Dlouho jsem tě neviděl, vypadáš skvěle,"

Rozesmála se. To by měla slyšet její matka.

"Co se tak řehtáš?" divil se, co jí tak rozesmálo.

"Ale nic," mávla rukou, stejně by nepochopil.

"Pojď," vzal ji kolem ramen a vedl do areálu kina mezi vonící kaštany obalené květem. "Sedneme si spolu," řekl.

"Ale já nemám deku!" zaprotestovala, že ji odvádí od bratrů. kterým to stejně moc nevadilo, věnovali se jiným objektům.

"Já mám," ujistil ji a zavedl na místo, které se mu jevilo nejpříhodnější ke sledování filmu i rozhovoru. Rozložil deku na lavičku, galantní jako vždy ji vybídl, aby se posadila. Usedla, on těsně vedle ní, svou dlaň opět položil na její rameno. Dívky v okolí nepochybně pukaly závistí a osnovaly plány pomsty, jen ona věděla, že zbytečně.

"Povídej, co pořád děláš," vyzvídal.

"Pořád stejně. A ty?" vyhnula se odpovědi.

"Taky," přiznal. "Zrovna minulý týden u mě byla tvoje máma, mluvili jsme o tobě."

"Ale! Copak hezkýho ti o mě vyprávěla?!" sarkasticky se ušklíbla. Uměla si dotyčný rozhovor živě představit.

"Nebuď jedovatá. Samozřejmě, že si na tebe stěžovala."

"Jak jinak! Máš mi domluvit, co?" odtáhla se od něj. Konečně pochopila. Všechno bylo domluvené.

"Neblázni Marie," opět ji k sobě pevně přivinul. "Víš dobře jak na tom je, potřebovala by tě tady. Měla by ses vrátit domů."

"To v žádném případě!" I ty dva dny v týdnu pro ni byly hotovým očistcem, natož, kdyby zde byla stále.

"Seš tam sama a tady máš rodinu," domlouval Václav.

"Mám tam práci."

"Myslíš, že bys tady práci nesehnala? Já vím, že je tvá máti občas nesnesitelná, ale je to tvoje máma a potřebuje tě."

"Já sama nejlíp vím, jestli mě potřebuje ! Kdyby si mohla uklidit, vyprat a vyžehlit, kdyby mohla všechno sama tak jako dřív, okamžitě by mě vyhnala. Asi sis toho nevšiml Vašku, ale ona mě nenávidí!"

"To je blbost! Určitě přeháníš!" rázně její prohlášení odmítl.

"Není, věř mi. Kdyby nebyla na mou pomoc odkázaná nikdy by nedovolila, abych se jenom ukázala, natož, abych se vracela domů," trvala na svém, věděla přece moc dobře, co se v její matce odehrává, co všechno způsobuje tak silnou nevraživost vůči ní.

"Ty si ty její řeči moc bereš."

"Ale vůbec ne," už si zvykla.

"Maruško a co kdybys zkusila aspoň v něčem jí vyhovět, třeba by se to pak zlepšilo."

Naivní představy, našla by si jiný důvod. Ale zase na druhou stranu... "Už jsem to zkoušela, ale nepovedlo se."

Sice nevěděl o čem ona mluví, on myslel na sebe, vlastně ne jenom na sebe, na ni a na sebe. "Tak to zkus ještě jednou. Třeba se to teď povede," povzbudivě ji vybídl.

"Myslím, že bych mohla. Budu o tom uvažovat," Nebude uvažovat, je rozhodnutá. Najednou se v její duši rozhostil klid a mír. To rozhodnutí jí dalo novou sílu, cítila, že z ní vyzařuje do okolí. I oba bratři si toho všimli, jakmile vedle nich usedli se svými dívkami.

Dál už se bavili o nedůležitých drobnostech a vesele se smáli filmovým skečům. Po filmu ji Václav doprovodil domů, bratři doprovázeli svá děvčata. Zůstali stát před jejich brankou. Tušila, že ji chce políbit, než by se o to pokusil, raději se rozloučila a odešla do domu.

Celou sobotu z ní zářil klid a mír, zpívala si, byla veselá, matčiných narážek si nevšímala.

Věšela na zahradě prádlo, když se najednou mezi šňůrami objevil Václav.

"Kde ses tu vzal?" ulekla se. "Co tu děláš?"

"Ahoj. Přišel jsem za tebou," usmíval se nevinně.

"Stalo se něco?"

"Ne nic. Jen jsem si myslel, že bychom, se mohli jít projít a nebo si někam sednout."

"Vidíš?" pověsila další kus. "Nemám čas. A ani dost dobře nechápu, k čemu by to bylo dobrý."

Motal se celý nesvůj mezi šňůrami prohlými pod tíhou pověšeného prádla a stále se tak zvláštně mírně usmíval. "Mohli bychom to zkusit jako dřív," vylezlo z něj.

"Co bylo dřív, to už skončilo." prohlásila rázně a odhodlaně.

"Pro mě to nikdy neskončilo. Proč myslíš, že jsem se ještě neoženil?"

Klesla jí brada. Tak tohle nečekala. Nikdy by ji nenapadlo, že on...

Nedíval se na ni. Jeho oči byly zaryté hluboko do země, ale ústa mluvila k ní. "Tenkrát, když ses vdala, nenáviděl jsem tě. Časem jsem se s tím vyrovnal, podařilo se mi překonat tu nenávist, ale nikdy jsem se nevyrovnal s tím, že tě stále miluju. Lásku jsem překonat nedokázal. Myslel jsem si, že teď, když tvůj muž...."

Vzpamatovala se."Mého muže do toho netahej!" okřikla ho. O svém muži nechtěla nic slyšet.

Viditelně byl její reakcí zaskočen. Vykulil oči a zakoktal se. "Myslel jsem, že.... Nenapadlo mě.... Nechtěl jsem.... Asi jsi mě špatně pochopila, ale..." Nedokončil, co chtěl.

Prádlo bylo pověšené. Chytla pod paží proutěný koš, už prázdný a rázovala do domu.

Pospíchal za ní. Doběhl ji až v kuchyni. Sedl si za stůl a dřív než se nadál přistrčila mu pod nos mísu buchet.

"Vem si!" poručila. "Udělám ti kafe."

"Hm. Dík." vzal si buchtu a přitom ji pozoroval. "Ty si neuděláš?" všiml si, že připravuje jen jeden hrneček.

"Nepiju kafe," nasypala do hrnku ze skleničky kávu, a pak se s utěrkou v ruce pustila do hory umytého nádobí.

Mlčeli. Až teprve po dlouhé chvíli dokončil to, co začal. "Marie, řekni, proč bychom nemohli zase my dva... Jeden rozumný důvod," zvedl k ní oči od šálku s vonící kávou.

"Bylo by to zbytečný."

"To přeci nemůžeš vědět. Aspoň zkusit bychom to mohli," naléhal.

"Věř mi Vašku, jen by ses dočkal dalšího zklamání. Už dávno nejsem ta holka jako dřív, Nehodím se k tobě."

"Jak to můžeš vědět? Já jsem se za tu dobu taky změnil, i všechno okolo je jinak. Měli bychom to zkusit. Maruško, prosím tě."

"Nepros a neponižuj se," tvrdě ho okřikla. Vašek byl poslední, komu by chtěla pověsit na krk své deprese, své sebevražedné úmysly, svá sebeobviňování i své nářky. Snad ho měla také ještě ráda. Nesmí dopustit, aby si dál dělal naděje, aby se trápil kvůli jedné ženské trosce. Z toho ho musí okamžitě vyléčit. "Nic k tobě necítím. Jsi pro mne jen kamarádem z dětství, nic víc," odmlčela se. Kdyby byla mrcha, kochala by se pohledem do mužské tváře, která jí před očima propadla, zestárla a sešla. Bylo jí ho líto, přesto pokračovala. "Doufám, že je ti dost jasný, co tím myslím."

Byl bledý na smrt, přece ze sebe vypravil: "Jo. Spolehni se. Víckrát o mně neuslyšíš," dopil kávu, vstal a zamířil ke dveřím. "Dík za kávu a nezlob se, že jsem tě zdržel."

Odcházel. Chtělo se jí brečet. Nad ním, nad sebou. Oči se jí zalily slzami, ale udržela je. Ne. On se nesmí kvůli ní trápit. Ona za to nestojí.

Najednou se objevil znova ve dveřích. "Chtěl jsem se jen zeptat. Mělas něco se zápěstím?"

Ulekla se a instinktivně si stáhla rukáv. "Proč?" vypravila ze sebe.

"Všiml jsem si, když jsi věšela prádlo, že máš jizvu."

Stěží skrývala nervozitu. "To už je dlouho. Měla jsem nehodu," řekla neurčitě. Nechtěla mu víc lhát a tohle nebyla úplná lež. Možná jí nevěřil, ale asi ho její odpověď uspokojila, usuzovala dle toho, že jen pokýval hlavou a odešel.

V neděli zase uklízela, jela jak šroub. Vygruntovala celý dům, vyprala všechno, vyžehlila, nachystalo jako, když dlouhou dobu nepřijede. Matka si toho všimla.

"Budu mít práci," vymyslela si.

Zase se na její hlavu snesla sprška nadávek její ubohé nemocné opuštěné matky. Nevnímala ji. Sbalila se, oblékla, rozloučila se, nasedla do auta a odjela.

Konečně udělá to, po čem tak dlouhou dobu toužila. Shodí jeho miláčka ze skály, ze srázu. Ještě nabrat benzín, aby pěkně bouchlo. Věděla na cestě o jedné skvělé zatáčce nad roklí. Už tu byla, přišlápla pedál, vlítla do ní největší rychlostí. Ale ne! Ona přece ne! Teď ne! Strhla volant. Auto dostalo smyk. Přerazilo svodidla a řítilo se dolů. Převrátilo se na střechu. "Vašku!" Zpět na kola. "Franto! " Na střechu. "Tondo!" Zpět. "Mami!" Bouchne to. Ne! Ona ne! Musí ven! Jak? Odpoutala se. Otevřít dvířka! Nejde to. Znova. Ještě. Teď! Vylítla ven. Kotrmelec mezi kameny. Jeden, druhý. Au! Ještě jeden. Zůstala ležet. Tvář zabořenou v trsu mateřídoušky. Uslyšela ránu. Zvedla hlavu. Jeho vůz. Jeho miláček byl v plamenech. Posadila se. Tak to zase přežila. Tentokrát jen o fous. Andělíček strážníček ji opět neopustil. Nedá se nic dělat, už toho bylo dost, ani nadpřirozené síly nejsou bez trpělivosti. Musí se začít starat sama o sebe!