Jak Ondra na posedu ke štěstí přišel

Ondra byl obyčejný venkovský chasník, jakých je v každé vsi dvanáct do tuctu. Přece na něm ale bylo něco zvláštního. Jak mohl, sebral flintu a vyrazil na posed pozorovat zvěř. Pravda, občas mámě přinesl nějakou tu zvěřinu do kuchyně, ale častěji chodil s prázdnou. Venkovská chasa se mu posmívala, že na posedu vyhlíží své štěstí. 

Ondra si jich nevšímal, nebo jen mávl rukou. Co by komu vyprávěl. Co by říkal o stádech laní, muflonů, jelenů a daňků, která se chodí pást na mýtinu nedaleko posedu. Co by povídal o koloušcích a daňčatech, která se honí za mámou. Co by komu vykládal o všech krásách, které při vysedávání na posedu viděl. Nezlobil se, že si z něj chasa tropí žerty - jakmile měl volnou chvilku, vzal flintu a utíkal, aby už byl na posedu. A jaká to byla krása, když za svitu měsíce vyšel na mýtinu desaterák a lehce pohazoval svou obrovskou rozvětvenou ozdobou, aniž by se obával, že je někde nepřítel. Mnohokrát Ondra přiložil zbraň k líci, ale nevystřelil. Nemohl - přece by nezastřelil tak nádherného jelena. 

A tak utíkal čas. Omladina ze vsi už odrostla, většina z nich dávno ohlásila zásnuby a některá děvčata byla dokonce pod čepcem, jen Ondra se svou flintičkou stále chodil jen na posed. 

Jednou večer mu máma povídá: "Chlapče, chlapče. Už jsem stará, moc toho nezastanu. Měl bys myslet na ženění. Chalupa potřebuje hospodyni a já tu věčně nebudu." "Ale mámo," mávl Ondra rukou, sebral ze skoby flintu a pospíchal do lesa. Ale mámina slova mu nešla z hlavy. Nebyl slepý, aby neviděl, že zešedivěla a záda se jí ohnula. Nebyl hloupý, aby si nevšiml, že už nezastane tolik práce jako dřív a že se jí občas ruce spletou a jídlo osladí, místo aby ho osolila. Potřebovala pomocnici, ale on se ženit nechtěl. Ještě nepotkal děvče, které by se mu nevysmívalo. V takových myšlenkách došel na posed a usedl na lavici. Než se nadál, usnul. 

Uprostřed noci se najednou probudil. Něco jako kdyby ho volalo, nebo zpívalo líbezným hlasem. Otevřel oči. Na palouku před ním tančilo dvanáct panen, nádherných jako sen, a uvnitř jejich kruhu se pásl dvanácterák. Ale nebyl to obyčejný dvanácterák, byl to jelen se zlatými parohy. Ty parohy ozařovaly nejen palouk, ale i celý les a oblohu. Ondra se vzpamatoval. To by byl úlovek! To by máma už nemusela pracovat. Mohla by si najmout služku a on by se nemusel ženit. Přiložil flintu k oku a zacílil. Užuž chtěl zmáčknout spoušť, když jelen zvedl hlavu a upřeně na něj pohlédl. Ondra se ulekl. Jako kdyby jelen stál přímo před ním a přesně věděl, co se chystá udělat. Ondra odložil flintu. Takového krasavce přece nemůže zastřelit. Sklopil hlavu, vzal flintu a slezl z posedu. 

Jaké bylo jeho překvapení, když kolem něj náhle stálo těch dvanáct panen i jelen se zlatým parožím. "Dobře ses rozhodl, Ondro, žes mě nezastřelil," pravil jelen. "Vím, že jsi sám a že tvá matka už potřebuje pomoc. Teď si můžeš mezi mými družkami vybrat nevěstu. Ale vybírej dobře. Můžeš sobě vybrat buď hospodyni, nebo nevěstu, nebo obě v jedné, ale která je která, to ti nepovím. Přemýšlej a dobře vybírej."

Ondra se zarazil. On má vybírat nevěstu? "Ale jelene zlatý," bránil se, "já se v dívkách nevyznám. Já znám jen svou flintičku. Jak mám vybrat tu pravou?"

"Už je čas, aby ses oženil. Vybírej," nařídil jelen.

Ondra si povzdychl a počal si dívky prohlížet, ale byly jedna jako druhá. Jak má vybrat tu pravou? Všechny měly průzračně modré oči, dlouhé zlaté vlasy a útlý pas. Jak má vybrat mezi dvanácti pannami tu pravou? Ondra přemýšlel a vtom dostal spásný nápad: pomůže mu jeho flintička! Však byla už dlouhá léta jeho věrnou kamarádkou. Přiložil ji k oku a na každou z dívek pohlédl přes hledáček. Náhle jedna z nich, stejná, ale přesto jiná než ostatní, sklopila oči a tváře se jí zarděly. "Tuhle mi dej, jelene," ukázal Ondra na dívku.

"Dobřes vybral, chasníče," usmál se jelen, "ale od této chvíle již víckrát nesmíš namířit na žádného jelena, sic by se ti špatně vedlo," řekl jelen a po těch slovech zmizel i s jedenácti dívkami. Jen ta jedna jediná, které se chvěly řasy a rděly tváře, zůstala s Ondrou. Ten ji vzal opatrně za ruku. "Jak ti říkají?" "Vábnička," špitla dívka. "Tak pojď, Vábničko, půjdeme domů," řekl Ondra a společně zamířili k domovu. 

Jelen měl pravdu, Ondra dobře vybral. Vábničku si jeho matka hned zamilovala. Dívka byla hodná jako anděl a práce zastala za tři. Občas spolu večer zašli na posed, ale už bez flintičky, podívat se, jak její družky tančí při měsíci. A netrvalo dlouho a do Ondrovy chalupy přišlo velké štěstí. Jmenovalo se Ondrášek a mělo zlaté vlásky.