Zlatá studna . pohádka

Nedaleko jedné vsi býval velký statek. Byl to dům s mnoha hospodářskými staveními postavenými do velkého čtverce, s rozlehlým dvorem uprostřed, kde se denně zapřahaly povozy a kočáry, kde pobíhali čeledíni a děvečky, v oknech se červenaly muškáty a z komínů se kouřilo. Za statkem, kam až oko dohlédlo, se pásla stáda krav, ovcí a koz a zlatily se lány obilí. Kousek od stavení byla studna, které se říkalo zlatá. Nikdo nevěděl, čím to, ale voda v ní byla nejlepší široko daleko, a kdo měl štěstí, ten ve vodě zahlédl zlaté světélko, po kterém studna dostala jméno. Statkáři byli dobří lidé a nevadilo jim, že tam pro vodu chodí celá vesnice. Na návsi byla sice další studna, ale její voda nebyla ani tak dobrá, ani zlatá.

Statkáři měli jedinou dceru, děvče jako obrázek, a milovali ji jako nic na světě. Ale protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jednoho dne se statkářova dcera ztratila. Tou dobou šli krajem vojáci, které král nechal naverbovat do vojska, a tak se mělo za to, že odešla s některým z nich, ale nikdo nevěděl nic jistě. Rodiče se nad ztrátou své dcery tolik trápili, že brzy umřeli. Stáda se rozeběhla po kraji, čeledíni a děvečky svázali uzlíčky a šli o statek dál, pole i stavení zpustla. Jen zlatá studna stále dávala vody, kolik kdo chtěl. A tak lidé zapomněli na statek, statkáře, jeho ženu i jejich dceru - stačilo jim, že zlatá studna má stále nejlepší vodu v kraji a že se občas zatřpytí zlatem.

Až jednou, bylo to takhle z jara, se voda ve studni najednou zakalila a přestala vyzařovat světlo. Její voda byla černá a zkažená. Nikdo ze vsi netušil, co se stalo. A protože tomu lidé nerozuměli, mysleli si, že na ně nebe seslalo nějaký trest, nebo že se na statku usídlily zlé mocnosti a vodu otrávily. Začali se statku vyhýbat a o zlaté studni už si jen vyprávěli.

Léta ubíhala a do kraje přišel mladý poutník, který se na statek i studnu vyptával. Ale protože to už bylo dávno, co statek osiřel a studna ztratila své kouzlo, mnoho se nedozvěděl. Lidé si už nepamatovali, kde studna vlastně byla, a posílali ho z jednoho konce kraje na druhý. Notně utrmácený došel do jedné vsi a zašel se do hospody poptat po noclehu a po něčem k snědku. Ten večer byla ale v hospodě tancovačka a hostinský na něj neměl čas. Posadil ho tedy k jednomu ze stolů s tím, že až tancovačka skončí, ukáže mu, kde se může vyspat. Přinesl na stůl mísu masa a kus chleba a hned zase pospíchal obsluhovat ostatní hosty. Hospoda byla plná mládenců a děvčat, kteří se točili v kole, a statkářů a chalupníků, kteří se tlačili kolem stolů s jídlem. Všichni poutníka pozorovali. Děvčata proto, že to byl junák jako panna - vysoký, statný a modrooký, mládenci proto, že byl vyzbrojen nejen poutní holí, ale i šavlí, a statkáři a chalupníci proto, že jeho váček u pasu nebyl vůbec prázdný. Poutník se pustil do jídla, sledoval dění v hospodě a poslouchal, co si ostatní povídají. Ale povídali si hlavně o něm, a tak mu nezbývalo, než po chvíli ukojit jejich zvědavost a říct jim, že putuje z královského města a hledá statek se zlatou studnou. Tu se kolem něj všichni seběhli a vyptávali se, proč že ten statek hledá a odkud jej zná. Milý poutník musel s pravdou ven. Nebyl to jen ledajaký poutník, byl to syn ztracené statkářovy dcery, kterému říkali Jindra. Jeho otec i matka zemřeli, a tak se vydal hledat statek svých prarodičů. Ve vsi žil starý chalupník, který na jejich statku kdysi býval čeledínem, a ten Jindrovi vypravoval, jak se tenkrát jeho matka ztratila, prarodiče umřeli a statek zpustl. I studna časem přestala dávat čistou, zlatou vodu. Jindra se ptal, kde má statek hledat.

"A proč bys ho, chlapče, hledal?" divil se chalupník. "Statek je zpustlý, pole zarostlá, voda ve studni zkažená. K čemu by ti takové trmácení bylo?" ptal se. "Zůstaň u nás ve vsi. Práce se tu najde, a třeba i nevěsta," nabádal ho. Ostatní se přidali - hlavně děvčata a jejich matky - ale Jindra jinak nedal. Slíbil své mamince, že statek najde a že se tam usadí. Dlouho do noci jej všichni přesvědčovali, ale on si nedal říci a ráno se vydal směrem, který mu prozradil chalupník.

Jindra putoval krajem, ale zlaťáky v měšci mu brzy došly a on musel občas někde přiložit ruku k dílu, aby měl co jíst a kde spát. Doputoval takhle k jednomu velkému statku, právě když začínaly žně a o pomocníky byla nouze. Statkář Jindru hned zaměstnal, ten naskočil s ostatními sekáči na vůz a už pospíchali síci obilí. V poledne přinesly děvečky na pole oběd. Byla mezi nimi dívka jako z růže květ. Jindra na ní mohl oči nechat a ona na něm. Sotva se však čeleď najedla, děvčata posbírala džbány a ošatky a zase pospíchala na statek. Jindra se nestihl dívky zeptat na jméno, ale těšil se, že ji snad opět uvidí večer. A opravdu! Jaké ale bylo jeho překvapení, když zjistil, že je to statkářova dcera Růženka. Ale protože i ona v něm našla zalíbení, brzy se začali tajně scházet, aby statkář nevěděl.

Jak už to chodí, žádná tajnost není tajná, a o jejich lásce brzy věděl celý statek. Statkář si ale nepředstavoval, že dá svoji milovanou dceru poutníkovi a pomocnému čeledínovi, a proto se na Růženku velmi rozzlobil a zakázal jí si na Jindru myslit. Jindru ze statku okamžitě vyhnal. Ten se zlobil, ale zachoval chladnou hlavu a došel klidně za statkářem. "Statkáři, mám Růženku upřímně rád a chtěl bych se s ní oženit. Vím, že jsem jen poutník, co nemá v kapse ani groš, ale když budu bohatý statkář, pak mi svou dceru dáš?" zeptal se bez okolků. "Ty a bohatý statkář?" vysmál se mu Růženčin otec. "A proč by ne? Proč bych nemohl být stejně bohatý jako ty?" ptal se Jindra. "Tak dobrá," řekl statkář. "Pokud si pro Růženku přijedeš v kočáře taženým čtyřspřežím a u pasu se ti bude houpat plný měšec, dám ti ji," řekl statkář. "Ruku na to, statkáři," podal mu Jindra svou velkou mozolnatou dlaň. "Pokud si do roka a do dne nepřijedu pro Růženku tak, jak jsem slíbil, můžeš ji dát, komu chceš." "Ruku na to," řekl statkář a plácli si. Růženka však plakala, nevěřila, že by Jindra mohl do roka a do dne takový úkol splnit. Jindra ji uklidňoval, že se nemusí bát, a prosil, ať na něj rok počká. Nakonec se Růženka upokojila a slíbila, že bude čekat. Poté se Jindra opět vydal na cestu, ale teď už nikde nemeškal a pospíchal do míst, kde měl být zpustlý statek se zkaženou studnou.

Už mu tou dlouhou cestou pořádně vytrávilo, když konečně došel do vsi, kde mu ukázali cestu ke studni a kde každý ještě pamatoval doby, kdy se v ní voda třpytila jako zlato. Jindra pospíchal do těch míst. Statek objevil rychle, přestože kolem rostlo křoví, stromy a šípkové keře - stavení mezi porostem prosvítalo, ale studnu najít nemohl. Trnité keře, vzrostlé stromy a vysoká tráva úplně pokryly zem. Rozhodl se, že bude v hledání pokračovat zítra - dnes se už potřeboval vyspat. Vzal šavli a prosekal si cestu ke stavení. Brzy našel vrata a po nějaké chvíli vysekal křoví tak, že se mu je podařilo otevřít. Musel si ještě proklestit cestu ke dveřím do stavení, ale pak už vešel dovnitř. Ke svému překvapení našel v domě vše tak, jak to čeleď kdysi opustila, jen zaprášené a zpustlé. Na kamnech stály hrnce, vedle kamen připravené dříví, v oknech záclony, v truhlách oblečení a peřiny. Jindra zatopil v kamnech, aby se zahřál, a v domě bylo hned vlídněji. Rozestlal si postel, snědl poslední kousek chleba a usnul.

Ráno ho vzbudilo slunce, které se oknem dralo do sednice. Vyskočil rychle na nohy a pospíchal hledat studnu. Dříve si však musel prosekat cestu k čeledníku, aby si mohl vzít na pomoc sekyrku, protože na některé stromy byla šavle krátká. Celý den kácel stromy a sekal keře kolem domu, ale studnu stále nemohl najít. Včerejší chleba byl pryč a Jindra už měl notný hlad a žízeň. Pak se ale prosekal až dozadu k sadu, kde objevil jablůňku prohýbající se pod tíhou zrajících jablek. Načesal jich plný koš a najedl se do sytosti. Opět v kamnech rozdělal oheň a zase spokojeně usnul. Druhý den pracoval v sadu. Našel kosu, posekal všechnu trávu a očesal zralé ovoce, naskládal ho do lísek a nanosil do sklípku. Ten musel nejdřív uklidit, protože všechno, co v něm našel, bylo buď rozežrané od myší, nebo zkažené. Večer se zase najedl jablek a usnul. Další den šel od sadu dál k polím, aby zjistil, co tam roste a zda se nedá něco sklidit, když vtom o něco zakopl. Podíval se pod nohy a uviděl dřevěný okov. Kde je okov, tam musí být studna! Vzal kosu, začal síci trávu a sekyrkou sekal křoví a stromy. Konečně se prosekal ke studni. Vhodil okov dovnitř a vytáhl jej. Voda byla černá a páchla. Jak je to možné? - pomyslil si Jindra. Jak se to mohlo stát? - přemýšlel, ale věděl, že nic nevymyslí a bude studnu muset vyčistit. Ale také věděl, že na to sám nestačí, že potřebuje pomoc.

Druhý den ráno zašel za rychtářem a slíbil mu, že když mu pomůže studnu vyčistit, celá ves tam bude moci opět chodit pro vodu. Rychtář byl již starý a pamatoval doby, kdy voda ve studni byla ještě zlatá, ale nevěřil, že studnu stačí vyčistit. Byl však také zvědavý, a tak Jindrovi pomoc slíbil. Druhý den přijel ke statku s vozem a s čeledínem a nestačil se divit, jak se Jindrovi podařilo za pár dní vysekat statek z křoví. Už chyběly jen muškáty, aby stavení vypadalo skoro jako dřív. Ale nebyl čas přemýšlet o statku, bylo potřeba čistit studnu. A tak rychtář s čeledínem přivázali k povozu provaz a spustili Jindru dolů, aby zjistil, co kalí vodu. Jaké bylo Jindrovo překvapení, když na dně studny našel ostatky jakéhosi děvčete. Rychtář si však vzpomněl, že před tím, než se voda zakalila, zmizela z jedné chalupy děvečka, která tam chodívala pro vodu a bývala tuze zvědavá. Hledali ji a mysleli, že ji v lese roztrhali vlci, ale že by spadla do studny, to nikoho nenapadlo. Teď už stačilo vytahat ze studny zkaženou vodu a počkat, až nateče čistá. Na to už Jindrovi stačil na pomoc čeledín, kterého poslal zalévat starou vodou stromy v sadu. Po třech dnech práce byla voda čistá a znovu házela zlaté odlesky.

Jindra dál pracoval na statku a na polích, které potřebovaly znovu zorat a osít. Lidé mu za vodu půjčili volky a na dluh mu prodali obilí k setbě. Ale po večerech si Jindra lámal hlavu, jak do roka zbohatnout. Sedlákem už byl a statek měl jedna radost, pole od severu k západu, ale zatím neměl jediného koně, jedinou kravku, a obilí měl na dluh. Jediné, co měl, byl sklípek plný jablek. I kdyby je ale všechna odvezl na trh, neutržil by dost ani na jedinou krávu. K bohatství to nestačilo. Jindra se trápil a přemýšlel, jak to zaonačit, aby z něj byl do léta bohatý statkář. Nepřišel na nic jiného, než že musí pracovat jako ďas, aby byl statek zase takovým hospodářstvím, jako když tam hospodařil jeho děd. Tu zimu napadl sníh brzy, a tak už Jindra nemohl pracovat na polích ani v sadu. Dával tedy dohromady stáje, stodolu a stavení. Vyspravil vše, co potřebovalo opravit, a uklidil všude tak, že se všechno jen blýskalo. Večer uléhal unavený, ale spokojený, že mu jde práce od ruky. Jen ty zlaťáky, aby mohl nakoupit koně a kravky a zaměstnat čeledíny, ty mu stále scházely.

Jednou pozdě večer zašel se džbánem pro vodu. Právě vyšel měsíc a ve chvíli, kdy shodil do vody okov, se v hloubce něco zalesklo, jako by tam byly zlaťáky. Jindra nikdy nic podobného neviděl. Tak pověst nelhala, studna je opravdu zlatá! - pomyslil si. Ale co je to platné, když z něj bohatého sedláka stejně neudělá. Tolik se rozzlobil na osud, že zapomněl nalít vodu do džbánu a vrátil se do světnice bez ní. Usedl za stůl, složil hlavu do dlaní a zaplakal. Růženka se nikdy nestane jeho ženou. Nikdy se mu nepodaří zbohatnout a nestihne pro ni do roka přijet. Kočár stál ve stodole, ale koně ve stáji neměl. Zaplakal znovu a samým smutkem usnul s hlavou na stole.

V noci se mu zdál sen. Ve světnici se zjevili muž a žena. Oba byli oděni v bílém šatě a vlídně se na Jindru usmívali. "Spusť se do studny a odval velký kámen. Pak už bude vše tak, jak má být," řekli oba najednou a po těch slovech zmizeli. Ráno se Jindra probudil celý rozlámaný. Spát s hlavou na stole, to byl nápad. A protože večer zapomněl přinést vodu, musel jít ráno rosou ke studni, aby se umyl. Když se naklonil nad studnu, opět zahlédl zlaté odlesky. Najednou si vzpomněl na ten sen. A pak se mu vybavilo, že když čistil studnu, něco pod kamenem bylo, ale v té černé vodě dobře neviděl co. Musí na to přijít. Umyl se, oblékl a šel za rychtářem.

Tentokrát ho požádal, aby přijel sám, bez čeledína, a pomohl mu znovu se spustit do studny. Rychtář se tomu podivil, ale měl mladého statkáře rád a měl radost, že je voda zase čistá, a tak svolil. Jindra byl celý nesvůj, když se spouštěl dolů, a sám sobě se posmíval, že věří ve sny a v bludy, ale když odvalil kámen, čekalo ho překvapení. Pod kamenem byla truhla plná zlaťáků! Proto ty zlaté odlesky, pochopil najednou. Ale nebyl z hloupého kraje, a tak si nabral do kapes, co unesl, a kámen zase přivalil na truhlu. Vždyť nepotřeboval víc než na dluhy, koně a stáda. Statek a pole mu vydělají víc, než bude potřebovat. Ještě přemýšlel, jak rychtáři vysvětlí, co ve studni hledal, ale pak se rozhodl, že mu řekne pravdu. Rychtář se však na nic neptal, usedl na kozlík a popohnal koně k domovu. "Děkuji," volal za ním Jindra. "Rádo se stalo," odpověděl rychtář, aniž se otočil, a pospíchal domů. Nezajímal se o to, proč chtěl mladý statkář do studny, stačilo mu vědět, že je zdráv a pracuje na statku. Ani se příliš nepodivil, když hned další den přihnal Jindra z trhu stádo krav a koní a najal novou chasu, která mu na statku začala pomáhat. A tak v plné práci uběhla Jindrovi zima a jaro. Na polích už začínalo zlátnout obilí, kravky a klisny měly první mláďata a na statku bylo každý den živo. Jednoho dne se Jindra vyšňořil, poručil zapřáhnout do kočáru osm vraníků, švihl bičem nad hlavou a ujížděl pro svou nevěstu.

Ten den stála Růženka celá uplakaná u okna. Brzy to bude rok, co Jindra slíbil, že se pro ni vrátí, ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Otec jí našel jiného ženicha, mlynářovic synka z vedlejší vsi - takový nadutec hloupý to byl, a ona si ho bude muset vzít. Otírala si oči a hleděla na cestu v dáli. Za celý rok žádný kočár s čtyřspřežím. Kdyby věděla, kam její Jindra odešel, hned by se za ním rozběhla a nic by ji nezastavilo. Povzdychla si a šla chystat večeři. Za chvíli přijde otec i chasa a ona nemá hotovo. Naklonila se nad hrnec, když vtom uslyšela ržání koní a práskání biče. Zvedla hlavu a podívala se z okna. Ke statku se řítil kočár, do kterého bylo zapřaženo osm vraníků. Nechala hrnec hrncem a běžela ven. Koně zastavili před stavením a z kozlíku seskočil Jindra. Oči na něm mohla nechat, jak byl přepěkně vyšňořený. Hned k ní přiskočil, vzal ji do náruče a zvedl ji do výšky.
"Růženko moje rozmilá," volal vesele, "teď už nám nic nebrání, abychom strojili svatbu."

A měl pravdu. Svatba to byla veliká. On a Růženka byli nejšťastnějším párem široko daleko. A zlaťáky ve studni? Ty stále házely zlaté odlesky na ty, kdo si přišli pro vodu. A možná někdy pomohly někomu dalšímu - anebo jsou tam dodnes.